Obec Janovice - Moravskoslezský kraj

Hledání na obecních stránkách:

• O obci
• Obecní úřad
• Aktivity občanů
• Školství
• Místní knihovna
• Zajímavosti
  • Pozoruhodnosti
    • Kostel Svatého Josefa
      • Místní hřbitov
    • Malý a Velký Pahorek
    • Sad Petra Bezruče
    • Janovice - Bystré
    • Hradisko - přírodní amfiteátr
  • Osobnosti
    • Zbojník Ondráš
  • Stojí za přečtení
• Fotogalerie
• Pozvánky na akce
• Důležité Informace pro občany
• Aktuality
• Kalendář akcí
• Doporučené odkazy a důležité kontakty
• Český hydrometeorologický ústav varuje ...
• Chcete dostávat emailem zveřejněné web.zprávy?
• Původní www stránky

<<     Březen 2012     >>

Červeně označené datum značí akci.

Prohlížeč Adobe PDF (*.pdf)

Prohlížeč MS Word (*.doc, *.docx)

Prohlížeč MS Excel (*.xls, *.xlsx)

Prohlížeč MS Power Point prezentací

Navigace: » Hlavní stránka  » Zajímavosti  » Osobnosti  » Zbojník Ondráš  

Zbojník Ondráš

O ZBOJNÍKU ONDRÁŠOVI

 O Zbojníku Ondrášovi Zbojnické pověsti kolovaly od 18. století na celém východomoravském a slezském karpatském území, a k nejkrásnějším legen­dám slezských Beskyd patří prapodivné pověsti o beskydském zbojníkovi Ondrášovi z Janovic. Hodně zbojnických kousků Ondrášových si lidé vymysleli nebo přebájili příběhy, které se přihodily někomu úplně jinému. Nic to však nemění na faktu, že Ondrášovská tradice sahá hodně daleko - na naší straně ke Kroměříži, na Uherskohradišťsko, do Ždánického lesa a Chřibů, na straně slovenské k Trenčínu, na polské straně k Wroclawi a nejvzdálenějším místem výskytu legend o zbojníku Ondrášovi se stala až chorvatská Rijeka. Zbojník Ondráš žil v letech 1680-1715 a byl prvorozeným synem janovického fojta Ondřeje Fucimana a jeho ženy Doroty. Jeho rodina patřila k nejbohatším selským rodům na frýdeckém panství. Ondrášův otec dostal svého času k užívání na 20 let Lysou horu. Do školy chodil Ondráš ve Frýdlantě a pak na gymnázium v Příboře. Pro svou odbojnost, ba přímo divokost byl však po 6 letech ze školy vyloučen. Ondráš se narodil v době, kdy byli sedláci zle utiskováni vrchností, která pošlapávala jejich odvěká práva, dokonce i nařízení samotného císaře. Ondráš s kamarádem Jurášem a dalšími vyrazili do hor - na Ostravici. Na Lysé hoře založili zbojnickou družinu, jejíž společníci byli z Malenovic, Raškovic, Sedliště, Staříče, Paskova, Starého Města u Frýdku, od Těšína, ale i od slovenské Turzovky. Tak se zrodil legendární zbojník Ondráš, který chodil po beskydských dědinách a se svou zbojnickou družinou napravoval panské křivdy a útisk na prostém lidu. Mnoho dobrodiní, ale i veselých kousků vykonal zbojník Ondráš. O jeho činech šla pověst širokým krajem. Když bylo lidem nejhůře, vyhledávali ho v lesích, tu na Frýdecku, hned zase na Lysé hoře, jindy zase u Klimkovic, Frenštátu nebo u Opavy. Ondráš byl vůdcem zbojnické družiny, ale v hlavě jeho zástupce Juráše se postupně usazovala závist a touha vyniknout nad svého druha. Pověst praví, že se skupina sedmi zbojníků bavila v krčmě ve Sviadnově. Ondráš v tanci se svou milou - šenkýřovou dcerou Dorotkou - zapoměl na svůj kouzelný obušek. Žárlivý Juráš mu obušek vytrhl a Ondráše zabil... Ve skutečnosti se část zbojníků z Ondrákovy tlupy rozhodla vrátit k pokojnému životu. Slib beztrestnosti a vysoká odměna je zlákaly. 29. února 1715, uprostřed zábavy ve sviadnovské hospodě, umírá Ondráš rukou Juráše. Ten spolu s ostatními zbojníky dopravil Ondrášovo tělo na frýdecký zámek, kde bylo čtvrceno a pro výstrahu rozvěšeno po stromech na frýdeckém panství. Zápi­sky ze soudního procesu, který se konal v roce 1716 vypráví o tom, že po Ondrášově smrti byl pozván zbojník Juráš se svými kumpány do Těšína pro dekret o udělení císařské milosti a vyplacena slíbená odměna. A tak Jiří Jurášek zvaný Juráš přišel spolu s dalšími zbojníky (Jiřím Polendou, Ondrou Chlopčíkem, Bartkem Pavlo­škem a Jiřím Vojtkem) do Těšína a na místě se přesvědčil o tom, že padl do dobře nastra­žené léčky. Po předvedení před těšínského fojta jim bylo oznámeno, že budou vsazeni v železech do žaláře. Juráš rozpoutal rvačku, ale nakonec byli zbojníci přemoženi. Juráš byl odsouzen k trestu smrti a v roce 1716 byl pro výstrahu popraven lámáním pomocí okutého kola.
Pojďme se spolu vydat po stopách Ondrášovy legendy. Zmapujeme místa jeho nejbližšího výskytu v okolí našeho Hotelu Grůň.
GÍROVÁ * Na tajemném kopci Girové (839 m n. m.), která se vypíná nad Jablunkovem, v jedné z mnoha skalních děr přebýval zlý duch. Aby mohl ještě více trápit lidi, rozhodl se, že postaví kamenný mlýn, ve kterém bude mlít nevinné lidi. Začal stavět zvečera a do rána měl mlýn skoro hotov, už zbývalo jen maloučko, když tu v nedaleké vesnici zakokrhal kohout, všechno se propadlo pod zem a zlý duch byl ten tam. Jenom tam prý zbyla hluboká díra, kterou, když měřili, na její dno nedosáhli ... * Gírová ukrývá ve skalních pískovcových rozsedlinách četné poklady. Jeden z nich patřil kdysi i bohatému polskému Židovi. Ondráš s Jurášem a s celou družinou Židovi zlaťáky sebrali do několika měchů, vzali sebou i Žida a dorazili s ním na Gírovou. Tam musel lakomec vykopat v zemi jámu a poklad tam ukrýt. Pak zbojníci Židovi šavlí setli hlavu a položili na velký kámen, kterým díru překryli. Žid tak za trest hlídá svoje nalakocené paníze. Dodnes se hlava žida zjevuje ve skále. Díky „voštinám" (typ větrávání pískovce) jsou stěny Čertího mlýna posety tvářemi. * Z Gírové vede podzemní chodba až do Komorní Lhotky do Goduly. Jeden pastýř přivázal svému psovi na ocas cedulku a spustil jej do díry. Za tři dny pes vyběhl z díry na Godule. * Zajímavé jsou také dohady kolem místního jména hory. Emanuel Grim soudí, že je název hory odvozen od křestního jména Jura, které se po moravsku psalo Gira. Také ústní tradice ho utvrzuje v této domněnce: prý se tu po Ondrášově smrti skrýval Juráš - a odtud název hory. Na Gírovou vede několik turisticky značených tras. Zelená značka vás na něj vyvede z Jablunkova (8 km), červená z Bukovce a Mostů (6 km), žlutá z Hrčavy (6 km) a cyklotrasa číslo 561 (7 km).
SKALKA Kóta Skalka (931 m n. m.) leží na samé hranici se Slovenskem (dříve Uhrami) poblíž obnovené turistické chaty Skalka. Nedaleko útulných skalek Skalky jsou podle pověsti ukryty Ondrášovy poklady a čekají na své vyzvednutí.




VELKÝ POLOM Hora Velký Polom (1067 m n. m.) je součástí hraničního hřebene se Slovenskou republikou. Po celé délce hranice vede středně náročná červená turistická značka a cesta k Velkému Polomu je lemována romantickými „mrazovými sruby" - skalkami, které vznikly mrazovou erozí. Možná pro onen romantický ráz tohoto území je hora opředena pověstmi o pokladu, které zde schovali Ondrášovi zbojníci, když je stíhali portáši na cestě z Uher. Také poloha Velkého Polomu při uherské hranici a dohled na Lysou horu (sídlo zbojníka Ondráše a jeho družiny) může být důvodem, proč pověst o pokladu z Uher vznikla.
MIONŠÍ V pralese Mionší, malebné přírodní rezervaci, je Zbojnická polana. Na začátku 18. století prý Ondráš často chodil do Lomné a podle pověsti právě v Mionší ukryl svůj poklad spolu se závětí. Bohužel, nebo bohudík(?) je v současné době Zbojnická polana součástí státní přírodní rezervace Mionší, která je pro svou vysokou kulturní a krajinářskou hodnotu uzavřená veřejnosti. Naučná stezka prales Mionší vede pouze jejím okrajem. Na Zbojnické polaně stojí lovecký srub Bedřicha Habsburského (Bezručova markýze Gera), který ho nechal vystavět roku 1904. Naučná stezka Mionší je asi 7 km dlouhý okruh s 10 zastaveními. Cílem je umožnit nám shlédnout část legendárního beskydského pralesa a přitom zachovat jeho klid. Proto je stezka sezónní - je přístupná od 1. června do 15. září. Trasa je středně náročná, s převýšením 330 m. Prohlídka trvá 3 až 4 hodiny. Stezka je určena pouze pro pěší - třetina trasy vede po úzkých loveckých chodnících Za silného větru je pohyb po stezce nebezpečný kvůli riziku pádu stromů nebo jejich částí. Vstup do národní přírodní rezervace Mionší mimo trasu značky; tedy i hledání legendárního Ondrášova pokladu a zbojnického testamentu proto není dovolen.
DOLNÍ LOMNÁ V kopcích nad Dolní Lomnou je lesní ústraní , kterému se říká Kostelky (kóta 953 m.n.m.) a nedalekým skalkám se říká Noclehy. Dnes víme, že se tady scházeli na tajných bohoslužbách v XVII. století pronásledovaní protestanti. Lidová fantazie spojovala ta místa s ukrytými Ondrá­šovými poklady kvůli jejich tajemné atmosféře a tajným náboženským praktikám. Noclehy vede pohodlná modrá značka. Jestli nenajdete Ondrášův poklad, alespoň uděláte něco pro své zdraví - oblast Lomné je mimořádně atraktivní pro své ovzduší s vysokým obsahem jódu, obdobným jako v přímořských oblastech.
VELKÝ STOŽEK Na Velkém Stožku (978 m n. m.) prý Ondrášovi zbojníci schovali peníze, které ukořistili v polské Ustroni. Podle pověstí se na Velký pátek dějí zázraky a země má magickou sílu. Otevírá se, aby ukázala své poklady. Poklad prý označuje světýlko nebo zářící kapradí, otvor ve skále, ze kterého vychází záře. V ten den se vydali hledat zbojnický poklad tři horalé. Když našli tajemnou jámu, dva začali kopat a třetí předčítal z knihy zaříkadel. Najednou se v zemi objevil kotlík plný zlatých dukátů. Horalé ho chtěli zvednout, ale kotlík byl příliš těžký. Třetí z nich najednou zapomněl, že nesmí odložit onu knihu, zahodil ji do trávy a začal pomáhat kamarádům. V tu chvíli z vykopané jámy vyšlehnul plamen a poklad se propadnul do země.
ČANTORYJE Velká Čantoryje (995 m.n.m.) je považována za nejvyšší horu Slezských Beskyd. Pověsti vyprávějí o velkých pokladech ukrytých v této tajemné hoře. Jelikož Ondrášovi zbojníci působili také v okolí Ustroně, možná se jedná o kořist z jejich výprav, která je zakopaná v hlubokých lesích. Čantoryji se také říká „slezský Blaník", protože v jejím nitru spí tajemné vojsko. Tři sta rytířů v plné zbroji i s osedlanými koňmi spí v hoře Čantoryji. Jenom jedenkrát ročně, již po staletí, vždy na svatého Jana udeří bubeník na buben a jediný rytíř, který bdí na stráži při vstupu do nitra hory, se zeptá: „Půjdeme už?" Když nedostane odpověď, stráží dál, aby nikdo ze smrtelníků nenarušil klid v podzemí Čantoryje. Bájné vojsko nejlepších slezských rytířů čeká dál na své probuzení. Na tuto bájnou horu se můžeme vydat po „rytířské" naučné stezce, dlouhé asi 5 km. Na vrcholu Čantoryje je rozhledna, z polské strany vede na Čantoryji sedačková lanovka.

Po stopách Ondrášových i na www.ondrasovo.eu
Poděkování za poskytnuté informace: Renatě Putzlacher a Tomáši Kočkovi

Zbojník Ondráš

Stálým zvyšováním roboty a platových povinností se začala v lidech utužovat nespokojenost. Stopy po třicetileté válce, neúroda a nemoci přispěly negativně k už tak napjaté atmosféře, která nemohla vyvrcholit ničím jiným než selským pozdvižením. Prvním "průkopníkem" byl „Ondráš" Ondřej Šebesta- Fuciman" (1680-1715), zbojník, syn janovického fojta, který se svou družinou proti těmto nespravedlnostem postavil. Duch jeho odboje dozrál v květnu 1766, došlo k prvním selským bouřím, poddaní zastavili robotu a konají tajné shromáždění, k nimž přibírají i lid z okolních panství. Zprávy o nepokojích se dostaly až do české královské dvorské kanceláře ve Vídni a Gubernálnímu úřadu v Opavě bylo nařízeno prošetření stížností poddaných.

Zbojník Ondráš (převzato ze stránek OU Janovice na http://web.telecom.cz/oujanovice/wpages/zajimavo_hl_pozo.html )

Zbojník Ondráš (Ondra Fuciman, 13. 11. 1680 - 1. 4. 1715), jedna z největších osobností obce i celých Moravskoslezských Beskyd, se narodil jako syn fojta Fucimana z Janovic (někdy nesprávně uváděné jméno Šebesta). Ondráš prožíval své mládí v době, kdy byl majitelem frýdeckého panství František Vilém Pražma, za kterého byl lid velice utlačován. Byly předepisovány velké dávky a pracovní povinnosti. Z tohoto důvodu mnozí majitelé usedlostí ze svých majetků utíkali, nechávali pole neobdělané a dávali se na zboj. I když Ondra na zboj nemusel, pocházel ze zámožné rodiny, dal se na zbojnictví snad právě proto, že viděl utrpení poddaného lidu. Posbíral nespokojené sedláky, stal se jejich vůdcem a spolu pak přepadávali panské statky, bohaté kupce a podnikali zbojnické výpady proti pánům ve Frýdku a na Hukvaldech. Zdržoval se v beskydských lesích a horách, často bývá nazýván Pánem Lysé hory. Jako chlapec pásával ovce, navštěvoval prý ale školu ve Skalici, Těšíně nebo v Příboře. Nejsou sice o tom žádné doklady, ale dá se předpokládat, že se mu jako prvorozenému dostalo určitého vzdělání, aby mohl jednou vést zděděné fojtství (o to se po odchodu Ondry nakonec staral jeho mladší bratr Jan). Ondrášův pohár života se naplnil po okraj 1. dubna 1715 ve sviadnovské Horákově krčmě, kde zbojníci tancovali a společně se veselili nad kartami a džbánky s pivem. A tu Jura, jeden z jeho zbojnických druhů, snad pod vidinou odměny 100 zlatých za hlavu Ondráše nebo pro jeho úspěch u šenkýřovy dcery, vyskočil a jednou ranou obuškem ho skolil k zemi. Ondrovo tělo pak bylo rozčtvrceno a části rozvěšeny po stromech na pospas havranům. Juráš dostal odměnu, ostatní zbojníci byli pochytán a souzeni v Těšíně. Protože však Jurášovi nedalo svědomí pokoj, dal se opět na zboj. Byl však chycen a zemřel ve vězení v Těšíně dva roky po smrti Ondráše. Tak bylo alespoň částečně spravedlnosti učiněno zadost.

Dnes je již obtížné říci, které skutečnosti se opravdu staly nebo co je jen pověst vyprávěná z generace na generaci. Někde se vyskytuje názor, že odešel na zboj za křivdu spáchanou na svém otci, podle jiných se porval s jedním vojákem, myslel si, že ho zabil, a tak utekl a skrýval se v horách. K perličce patří i historka, že pošpinil čest hraběte Pražmy, ten ho nechal odvléci do lesů, přivázat ke stromu. Ondráše údajně vysvobodila čarodějnice, která jej obdarovala kouzelným opaskem a obuškem. Kolují i zvěsti, že Ondráš byl pouhý zloděj a lupič, který myslel jen na své blaho, když se svými druhy okrádal každého, na koho narazil. Faktem zůstává, že zbojník Ondráš se do historie regionu velice pevně zapsal a je považován za osobnost v boji proti utlačování poddaných. Zbojníkovo jméno nese celá řada existujících i dnes již nefungujících organizací nebo objektů. Je to zejména pohostinství Ondráš v Janovicích (na stěně je umístěna i pamětní deska věnována jeho osobě), dále pak restaurace Ondráš v Raškovicích nebo Sviadnově. K organizacím pak patří Myslivecká společnost Ondráš, taneční soubor Ondráš a Ondrášek, hudební soubor Ondráš, sportovní klub Ondráš. Janovičtí hasiči pořádají každoročně soutěž o putovní Ondrášův pohár. Janovice byly také proslulé svými folklórními Ondrášovskými slavnostmi Byla vytvořena i celá řada literárních i malířských děl s ondrášovskou tématikou (Petr Bezruč, Jan Knebl, místní folklórní osobnosti).

Podle pověstí se jeho osud se podobal všem těm, kteří viděli jediné východisko z bídy ve zboji.

Poslechněte si jeho příběh. To bylo roku 1711, když na Frýdecko dorazili loupežníci z Uher. V Janovicích žil nebojácný a divoký Ondra Šebesta. Ničeho se nebál a dokonce měl na svědomí i několik zlých činů. Přidal se on k uherským loupežníkům a že byl podobné krve a znal dobře kraj, stal se brzy jejich náčelníkem. Na stráních Lysé hory měli nespočet tajných úkrytů a nikdo je nemohl polapit. Mnoho se o Ondrášových zbojnících povídá mezi lidmi a tak alespoň jednu příhodu.

Jel jednou hrabě Pražma kočárem z návštěvy zpět na své panství, když tu jej obstoupilo několik chlapů s pistolemi a přikázali mu, aby si vystoupil. Byl to zbojník Ondráš, jak se sám představil a vysvětlil hraběti o co mu jde. Hraběte nechal hlídat zbojníky a sám přisedl do kočáru k hraběnce. Když přijeli na zámek, nechala hraběnka zavolat frýdeckého správce. Ten se rozčiloval, ale co naplat, hraběnka poručila, aby nasedl. Naložili ještě do kočáru lavici a lískovku na vyplácení sedláků a vyrazili zpět do lesa. Jenom tak mohl být hrabě zachráněn. Jinak by mu zbojníci hrdlo jistě podřízli. Když se vrátili ke zbojníkům, vyndali lavici a Ondráš vytáhl vystrašeného správce z kočáru: „Tak pane hrabě a teď suďte. Co si zaslouží ten hanebník za to, že moje matka jeho vinou o život přišla, otce div neubil a mou sestru pronásledoval? A za všechno hrubé zacházení s poddanými? Jak jiným činil, tak mu má bát odplaceno?" Hrabě nemohl jinak, než přikývnout. Dva silní chlapi hned položili správce na lavici a začali mu sázet výprask. Správce zakusil na vlastní kůži, čeho tak často uštědřoval. Dostal ran nepočítaně, dokud neomdlel. Pak ho vzkřísili, naložili do kočáru. Hrabě přisedl a Ondráš se s ním loučil se slovy: „Povězte svému správci, ať je k poddaným lidštější, sic se mu ještě hůře povede." Pak odjeli na zámek. Ondráš se tak pomstil správci za příkoří, které musela jeho rodina vytrpět. Dlouho pak ještě Ondráš dohlížel na spravedlnost v kraji. Nejlepší jeho zbojník se jmenoval Juráš. Byl odvážný, chytrý a jako Ondráš malého vzrůstu. Lidé jim začali říkat Ondrášek a Jurášek. Strachu dokázali ale nahnat všem. Nikdo je nemohl lapit až do té doby, než na ně poslal zemský hejtman vojsko. I tak by unikali nebýt Jurášovy zrady, který chtěl zaujmout Ondrášovo místo a tak jej sám zabil. Rok pak ještě zbojničil než skončil sám na šibenici.

Jinou pověst o Ondrášovi lze nalézt v [224].

Za doby selské roboty lid ze zoufalství bouřil se proti ukrutným pánům, kteří sedláky trýznili. Také slezský lid několikrát a na několika místech se vzbouřil. V jednom povstání byl vůdcem Ondráš, kterého lid povýšil na svého hrdinu. Byl synem Ondry Šebesty, fojta z Janovic pod Lysou horou. Když se narodil, sousedé prý viděli, jak padla před fojtstvím veliká ohnivá koule a plamen z ní šlehal až k sousedním chalupám. Chlapec rostl jako z vody, zdráv byl jako buk a chytrý jako lišák. Ale srdce měl dobré. Chudobným pomáhal, ylých a cizinců nenáviděl. Proto musel odejíto z latinské školy v Příboře. Hrabě Pražma, tehdejší majetník panství frýdeckého, uvázl jednou s povozem v blátě u Mošovoc. Nahodil se k tomu Ondráš a vytáhl panský povoz. Zato hrabě ho přijal do panské služby. Ale Ondráš zůstal věren lidu a naopak přemluvil sedláky svého okolí, aby nechodili na robotu. Musil proto utéci a skrývati se v lesích. Hrabě Pražma, nemoha Ondráše polapiti, vypsal odměnu sto dukátů pro toho, kdo ho chztne. Ale neneašel se takový zrádce.

Ondráš byl miláčkem lidu. Znali ho všude, ale skrývali ho, zatajovali vojákům a portášům. Na různých místech měl rozličné obleky, jednou dělal se žebrákem, podruhé sedlákem, jindy vojákem nebo portášem, ba dokonce i hrabětem. Ukrutník Pražma, nemoha ho dostati do své moci, vsadil do vězení jeho starého otce. Proto Ondráš dal se na zboj. Shromáždil kolem sebe několik odvážných chlapíků a mstil se pánům. Měl rozličné skrýše, nejvíce však se ukrýval v jeskyních na Lysé hoře. Nikoho nezabíjel, jednou ddokonce vysvobodil hraběte Pražmu z rukou uherských zbojníků. Chudé ženě dal peníze na kožich pro muže a j.

Jednou hrabě Pražma, jsa přesvědčen, že vojsko obléhá Ondráše na Lysé hoře, zajel si s hraběnkou na zámek v Kaškovicích. Tu najednou vstoupí k němu panský dráb a ohlašuje, že Ondráš dobrovolně se poddává, budo-li dány tři milosti:aby mu byla vyplacena vypsaná cena sto dukátů, aby uvěznění poddaní byli propuštěni, aby mu byl vydán císařský patent o robotách, který Prchlík starému fojtovi Šebestovi odňal. Hrabě první i druhou podmínku ochotně přijal, k třetí nechtěl svoliti. Tu se dráb dal poznati jako Ondráš a přesvědčil hraběte, že nyní je v jeho moci. Byltě zámek obstoupen jeho chasou. Tu hrabě i třetí podmínku splniti slíbil. Složil Ondrášovi peníze a vydal povolení k propuštění vězňů. Pak Ondráš pohostil hraběte brznzou a chlebem. Hraněce prý brynza chutnala, ale hraběti nikoli. Nrž Ondráš nebyl přijat na milost, jak mu hrabě slíbil, a tak vedl svůj zbojnický život dál. Nikdo ho nelapil. Často mu pomohl obušek, kterému lid připisoval čarovnou moc. Ale přece tímto vlastním obuškem byl zabit roku 1715 od svého závistivého tovaryše Juráše při muzice ve Sviadnově.

Podle [225] existoval ještě v roce 1927 v Bílanech u Kroměříže na větrném mlýnu obraz obou valašských zbojníků - Ondráše i Juráše. V obci se vykládalo, "...že když ještě vojáci tam leželi, kterýsi setník (kapitán), jenž slyšel pověst o Ondrášovi a Jurášovi, dal prý oba zbojníky na dřevě v životní velikosti namalovati..".

V zahradě kroměřížské Sokolovny také stávaly sochy Ondráše a Juráše, z nichž však jedna octla se pod novými schody Sokolovny a druhou měl kdysi ve své zahradě malíř Ondrůšek v Bystřici pod Hostýnem.

Dr. František Sláma o nich napsal román "Pán Lysé Hory", kde vykreslil rušné události na začátku 18. století, lidového hrdinu, žujícího v pověstech a písních, zalitého září bohatýrské velikosti, obětavého ochránce utlačované chudiny v době roboty. Ondráš je zde podán jako kdysi student, pak zámecký písař a posléze zbojník v neproniknutelných skrýších na Lysé hoře.

I v okolí Kroměříže se na několika místech vypravuje, že se tam oba zbojníci zdržovali (na "Budačině" u Kvasic, v Bílanském lese), ba i do Kroměříže prý chodívali ba slocnosti ostrostřelecké "střílet ku ptáku". ("Střelba ku ptáku" byla až do 17. století nejmilejší zábavou měšťanů. Pořádala se slavnostně jednou do roka. Kdo ptáka, složeného z pestře omalovaných šindelův a upevněného na vysoké tyči, střelil do prsou, nabyl hodnosti "krále střelců" na rok). I Ondráš prý byl "králem střelců". Zúčastnil se na bývalé střelnici (později Sokolovně) v Kroměříži "královské střelby", ovšem na zapřenou a vyhrál první cenu, kterou velkomyslně odevzdal žebračce, jíž potkal a jíž se dal poznati.

V Bílanech pověsti o Ondrášovi a Jurášovi již neznají, ale místní variantu pověstí tehdy zaznamenal odb. učitel J. Spáčil v knize "Městečko Kvasice". Ondráš a Juráš byli prý valašští zbojníci, kteří před právem utekli do hor Chříběcích (No vida, dnešní Chřiby a jsme rázem až u Kyjova....). Tam si našli v lese ukrytou skálu "Budačinu", v jejíž jeskyňce se usadili. Dole pod Budačinou vedla odpradávna hradská cesta, na níž zbojníci přepadali cestující a formany se zbožím. V budačinské jeskyni se prý počátkem 20. století ukazovalo červené místo, kde se Ondráš a Juráš krví podepsali, že budou chránit chudý lid.

Jiná pověst vypravuje, že nad cestou v Kudlovské dolině se skrývali ve skalách zbojníci. Tehdy byl pánem na Kvasicích a Napajedlích hrabě Jan z Rottala. Zbojníci přepadali dlouhá léta povozy po hradské cestě jedoucí a způsobovali tím často značné škody. Měli prý na Budačině hospodyni, kterou si kdysi rozhněvali tak, že udala v Hradišti místo, kde se zbojníci skrývali. Brzy nato obklíčilo vojsko Budačinu a zbojníky zajalo. V Napajedlích byli potom odsouzeni k smrti, avšak hrabě Jan z Rottala jim dal milost, když slíbili, že se polepší a budou poctivě obdělávati půdu. Dal jim také kus lesa, povolil tam vystavěti chaloupky a ves takto vzniklo nazval Alinkovice (dnešní Halenkovice) na počest své manželky Aliny Bruntálské z Vrbna.

Jiná pověst opět zní: na Budačině sídlili zbojníci, z nichž dva nesmělejší nazávali se Ondráš a Juráš. Ondráši prý neuškodila ani střelná rána a šla o něm pověst, že je nezranitelný. Jen vlastním obuchem mohl prý být zraněn a zabit, to však bylo velmi nesnadné. Juráš však počal na Ondrášovu sílu žárlit a umínil si sprovodit jej ze světa. Vypůjčil si od Ondráše obuch a znanadání praštil jej do čela takovou silou, že se svalil ihned na zemi. Zbojníci rozezleni na Juráše odepřeli mu poslušnost a rozběhli se po okolních lesích, truchlíce na d ztrátou Ondráše.

Česká televize - o Ondrášovi a jeho kouzelné valašce