Obec Janovice - Moravskoslezský kraj

ZBOJNÍK ONDRÁŠ

Zbojník Ondráš (Ondra Fuciman, 13. 11. 1680 - 1. 4. 1715), jedna z největších osobností obce i celých Moravskoslezských Beskyd, se narodil jako syn fojta Fucimana z Janovic (někdy nesprávně uváděné jméno Šebesta). Jako chlapec pásával ovce, navštěvoval prý ale školu ve Skalici, Těšíně nebo v Příboře. Nejsou sice o tom žádné doklady, ale dá se předpokládat, že se mu jako prvorozenému dostalo určitého vzdělání, aby mohl jednou vést zděděné fojtství (o to se po odchodu Ondry nakonec staral jeho mladší bratr Jan).

Zboj

Ondráš prožíval své mládí v době, kdy byl majitelem frýdeckého panství František Vilém Pražma, za kterého byl lid velice utlačován. Byly předepisovány velké dávky a pracovní povinnosti. Z tohoto důvodu mnozí majitelé usedlostí ze svých majetků utíkali, nechávali pole neobdělané a dávali se na zboj. Ikdyž Ondra na zboj nemusel, pocházel ze zámožné rodiny, dal se na zbojnictví snad právě proto, že viděl utrpení poddaného lidu. Posbíral nespokojené sedláky, stal se jejich vůdcem a spolu pak přepadávali panské statky, bohaté kupce a podnikali zbojnické výpady proti pánům ve Frýdku a na Hukvaldech. Zdržoval se v beskydských lesích a horách (často bývá nazýván Pánem Lysé hory). 

Ondrášova smrt

Ondrášův pohár života se naplnil po okrajl 1. dubna 1715 ve sviadnovské Horákově krčmě, kde zbojníci tancovali  a společně se veselili nad kartami a džbánky s pivem. A tu Jura, jeden z jeho zbojnických druhů, snad pod vidinou odměny 100 zlatých za hlavu Ondráše nebo pro jeho úspěch u šenkýřovy dcery, vyskočil a jednou ranou obuškem ho skolil k zemi. Ondrovo tělo pak bylo rozčtvrceno a části rozvěšeny po stromech na pospas havranům. Juráš dostal odměnu, ostatní zbojníci byli pochytán a souzeni v Těšíně. Protože však Jurášovi nedalo svědomí pokoj, dal se opět na zboj. Byl však chycen a zemřel ve vězení v Těšíně dva roky po smrti Ondráše. Tak bylo alespoň částečně spravedlnosti učiněno zadost.

Co je jen pověst ?

Dnes je již obtížné říci, které skutečnosti se opravdu staly nebo co je jen pověst vyprávěná z generace na generaci. Někde se vyskytuje názor, že odešel na zboj za křivdu spáchanou na svém otci, podle jiných se porval s jedním vojákem, myslel si, že ho zabil, a tak utekl a skrýval se v horách. K perličce patří i historka, že pošpinil čest hraběte Pražmy, ten ho nechal odvléci do lesů, přivázat ke stromu. Ondráše údajně vysvobodila čarodějnice, která jej obdarovala kouzelným opaskem a obuškem. Kolují i zvěsti, že Ondráš byl pouhý zloděj a lupič, který myslel jen na své blaho, když se svými druhy okrádal každého, na koho narazil.

Faktem zůstává, že zbojník Ondráš se do historie zdejšího regionu velice pevně zapsal a je považován za osobnost v boji proti utlačování poddaných.

Na jeho počest

Zbojníkovo jméno nese celá řada existujících i dnes již nefungujících organizací nebo objektů. Je to zejména pohostinství Ondráš v naší obci (na stěně je umístěna i pamětní deska věnována jeho osobě), dále pak restaurace Ondráš v Raškovicích nebo Sviadnově. K organizacím pak patří Myslivecká společnost Ondráš, taneční soubor Ondráš a Ondrášek, hudební soubor Ondráš, sportovní klub Ondráš. Janovičtí hasiči pořádají každoročně soutěž o putovní "Ondrášův pohár". Janovice byly také proslulé svými folklórními "Ondrášovskými slavnostmi".Také byla vytvořena celá řada literárních i malířských děl s ondrášovskou tématikou (Petr Bezruč, Jan Knebl, místní folklórní osobnosti).

Právem jsou tedy Janovice nazývány "dědinou Ondrášovou".

ANNA DŘEVJANÁ

1905 - 1984, národopisná a vlastivědná pracovnice, sestra Boženy Peterkové. Celý život se snažila, aby v Podbeskydí zůstaly zachovány lidové tradice. Sama byla literárně činná, kromě poetických veršů a vyprávěnek se snažila popsat dřívější život v Janovicích, místní zvyky a události, které byly základem janovické lidové slovesnosti. Hrála aktivně divadlo, pracovala v kulturní oblasti, sepsala desítky povídek v nářečí, sbírala písně. Její osoba je známá z divadelních představení, Ondrášovských slavností i regionálního tisku. Spolu se svou sestrou také odzpívaly mnoho lidových písní při svatebních obřadech. Paní Anna Dřevjaná byla osobou, která se dokázala radovat ze života, z drobných maličkostí všedního dne, z krásné přírody nebo jen z potěšení být s milými lidmi.

Ukázka povídkové tvorby

Dobro rada nad zlato

            Pepa mil chalupu, mil dobru robotu ale mil nos do vrchu pěhovany a byl hrubě stydlivy. Tymu se němoh oženiť. Pokel žila matka, dycky mu domluvala: "Enym se hleď synku oženiť, dybych umřela co potym". A Pepovi natlivalo, bo mama umřeli a tata uměli en tři jidla uvařiť: kobzoločku, kafe a krupicu. Pepa prol pro oba košule a ručnik. Trvalo ot tak pul roka, jak Pepa pravil: "Tato, jo už tu kobzoločku němožu ani čuť, naučtě se cosi jineho vařiť, lebo cosik zrobim".  Tato to zkušol, ale jesť se to nědalo. Pepa se polutoval kamaradovi a un pravil: "Šak se možeš dojisť v kantyni, ale co jo mum praviť, kej přijdu domu, dycky mi Maryča beči, že jak někupim televizu, že uteče z domu. Jak mom kupiť televizu, dy pod Kičeru neni elektryka".
            Pepa něpravil nic, jak přišel z roboty, drap spořitelni knižku, valil vybrať penize a šel kupovať televizu. Sused mu ju zapravil a na druhy diň pravi Pepa Ferdovi: " Bo jak mo člověk tu televizu, to se ani něvyspi". "Či ty moš televizu ? A nic něřekněš, něpozveš." " Co še budu chvoliť, šak vem sestru a přijď baj každy diň".
            V nědělu se v Pepově chalupě kuřilo z komina jak z fabryky. Pepa vařil čaj a krol vuřt, tata otvirol flašku rumu. Ferda s Maryčku přišli. Pepa pustil televizu a Maryčka s ní oči něspustila.
            Na druhy diň pravi Ferda:"Ty Pepo, naši Maryči se u vas hrubě lubi, jak chceš, možem byť švagři".
            Za krotky čas byla svaťba. Bylo pradlo vyprane, pořodek, každy diň jine jidlo, enym do loža něbylo lza Maryču dostať. Nejrači by každy večer seděla u televize až do hymny. Pepa se lutoval Ferdovi a tyn pravil: "Tys je truba, vytohni kerysi kusek z televize a přestaně hrať".
            Na druhy diň zakel byla Maryčka v chlivě, Pepa cosik rychtovol u televize a jak ju Maryčka pustila, už něhrala. Maryčka bečela, ale co ji zbyvalo, en isť do loža. Pepa ju na druhy večer těšil, že už tu součastku něchol objednať, ale budě to dele trvať, bo to přijdě ež ze Španělska. Maryčka už bez kazaňo lezla večer do loža a za deset měsicu se do chalupy dobyvali vtoci.
            Čap nis synka a vrana dívča. Na druhy rok zase čap synka, ale to už Pepa hledol tu součastku a opatrně ju zastrčil do televizoru...

Anna Dřevjaná

KAREL KOZEL

1907-1978, již od svých 17 let byl jedním z předních činitelů v obci. Skládal písně a básně, přitahovala jej zbojnická tématika a postava Ondráše. Kronikář obce, předseda místního JZD. Jeden ze zakladatelů národopisného souboru Ondráš, známý lidový vypravěč, herec i režisér scénických obrazů s folklórní tématikou (autor scénáře Ondrášovských slavností v letech 1966-1969). Zajímavostí je, že Anna Dřevjaná, Božena Peterková a Karel Kozel byli sourozenci. Zřejmě i z tohoto důvodu pramení jejich společný zájem o beskydskou lidovou tvorbu.

PAVEL KUBINA

nar. 15. 4. 1977 , hokejový obránce zámořského týmu TAMPA BAY LIGHTNING. Pavel je občanem Janovic, trvalý vztah má k frýdlantské oblasti a pracovně žije v Americe. Kariéru začal v klubu Vítkovic v r. 1993, od roku 1996 hrál v zámoří v nižších soutěžích, pak zakotvil v Tampě, kde působí dodnes. Mezi jeho reprezentační úspěchy patří již účast na juniorském MS 1996, velmi ceněné jsou však tituly Mistra světa v hokeji v roce 1999 a 2001. Se svými téměř 2 metry výšky a patřičnou hmotností si dokáže udělat na ledě respekt a zastavit v zápase i ty nejtvrdší útočníky soupeře. Největším úspěchem je získání Stanleyova poháru v kanadsko-americké NHL v r. 2004. V sobotu 24. července 2004 měly možnost pohár vidět i Janovice.

V soukromí se považuje za klidného člověka, rád se podívá na internet, zajde si na pláž nebo zachytat ryby. Občas ho lze potkat v naší obci, kde bydlí jeho rodiče. Pokud mu to čas dovolí, podporuje svým fyzickým výkonem místní fotbalové mužstvo TJ Janovice, které také sponzoruje. Občané Pavlovi velice fandí, mají jej velmi rádi, což dokázali i účastí a hojnými dotazy na setkání s ním nejen v sále Obecního hostince v květnu 2001, ale také v r. 2004 při otevření nového škvárového hřiště a při oslavách, kdy do Janovic přivezl slavný Stanleyův pohár..

Co říci na závěr? Děkujeme za reprezentaci naší obce a přejeme hodně sportovních úspěchů bez úrazů a  zdravotních potíží, které tento tvrdý sport často přináší.

Páter JOSEF LORIŠ

Páter Loriš, zakladatel janovického "Kostela sv. Josefa", nejvýznamnější církevní osobnost v naší obci.  Narodil se 3. 5. 1808 na Nových Dvorech u Frýdku. Jeho otec byl domkářem. Studoval v Těšíně, filosofii a bohosloví v Olomouci a na kněze byl vysvěcen v roce 1835. Nejdříve kázal v Bruzovicích a ve Frýdku, později působil 28 let jako farář v Hnojníku. Byl uznáván jako vynikající kazatel a katecheta. V 65 letech svého věku se stěhuje do Frýdku a vypomáhá v mariánském kostele. 9 srpna 1885 oslavuje za přítomnosti biskupa Sniegoně z Těšína, kněžích a velikého zástupu věřících  padesátileté jubileum svého kněžství.

Na základě zplnomocnění jmenuje Loriš jako prvního faráře pátera Františka Skotnicu. V dochovaných materiále se píše toto: " Celá farnost a její okolí přišli svému prvofaráři naproti a stařičký zakladatel P. Loriš proléval slzy radosti, že dobrotivý Bůh popřál mu dočekati se dne spásy pro tuto vesnici". Než však byl zde první farář, docházel Josef Loriš každou neděli a svátek, v létě i v zimě z Frýdku do Janovic, aby zde sloužil mše.

Za své zásluhy byl 11. 2. 1884 jmenován čestným radou generálního vikariátu a od císaře Františka Josefa I. obdržel zlatý záslužný kříž s korunou.

1. června 1900 se však čas tohoto významného muže naplnil a 6. června byly jeho ostatky uloženy na místní hřbitov.

LUDVÍK MAGDOŇ

1922-2001, lidový výtvarník, malíř, řezbář a rytec, nazývaný také jako "Janovický samouk". Již v mládí rád chodil do přírody, sledoval vesnický život a celý obraz krajiny podhůří Beskyd mu pak dal mnoho inspirací k pozdější umělecké tvorbě. Když začal po vyučení pracovat ve frýdlantském závodě Ferrum jako slévač a tavič, dostal se do prostředí, kde byla hutní výroba doplňována uměleckými výrobky (plakety, vázy, sošky apod.). Svůj tvůrčí umělecký talent tak mohl dále rozvíjet a učil se stále nové techniky. Největší zálibou, která je charakteristická pro celý jeho život, však zůstalo malířství.

10. října 2001 nás všechny navždy opustil. Snad díky své skromnosti nebyl tolik veřejnosti známý  jako obdobní umělci tohoto regionu. Ale svým jemným citem a láskou k přírodním krásám, dokumentární hodnotou tvorby a přátelským vztahem k ostatním lidem si ho budeme nadále hluboce vážit nejen jako umělce, ale hlavně jako člověka.

BOŽENA PETERKOVÁ

1911 - 1996, janovická rodačka, lidová umělkyně, která svůj život zasvětila místnímu folklóru, převážně s ondrášovskou tématikou. Některé písně a verše si ale našly cestu až do Národního divadla.

Maminkám

Z našeho su
přec kopečka,
byly blíže
u slunečka.

Střepala sníh sněženka,
ohlédla se kolem,
vysoko se radoval
skřivánek nad polem.

Dnes zpívá již od rána
křidélkama mává.
Za lásku pro maminky
 písničky rozdává.

Ráno pro květ červený
okno k slunci otvírám
barda slezských písniček
pod Beskydem vzpomínám.

 Pavel TOFEL

Občan Janovic-Bystrého, narozen 12. května 1915. Po okupaci země německými vojsky odešel se svým přítelem poručíkem Josefem Bierským z Lubna přes Morávku do československého sběrného tábora v Polsku, odtud pak do Francie v rámci čs. divize a od roku 1940 patří jako rotný k čs. letecké jednotce RAF v Anglii. Pod vedením pilota npor. Bečváře dostávají 18. srpna 1942 za úkol provést svým "Wellingtonem B " nad Biskajským zálivem operační let. Po dvanácté hodině polední zachytila pozemní stanice devatenácté letecké skupiny jejich poslední volání SOS "Jsme napadeni nepřátelskými stíhači..." Pak jen ticho, nikdo již neodpovídal.

Spolu s pilotem Bečvářem, rotným Janem Lencem, rotným Vladimírem Sobotkou, rotným Františkem Šipulou, četařem Jaroslavem Drmelkou se i nad Pavlem TOFLEM zavřela hladina zálivu, který byl piloty zatracován a posílán do horoucích pekel. Říkalo se: "Z Biskaje se buď vrátíš, nebo po tobě ani pes neštěkne". Tak se stalo už mnohokrát, kdy se nevrátila celá řada posádek a nikdo neví, jak skončily.

Rotný Pavel Tofel byl vyznamenán in memoriam diplomem prezidenta a československou medailí "Za chrabrost". K uctění památky všech, kteří bojovali proti nepřátelským tyranům v 1. a 2. světové válce byl na Bystrém u základní školy postaven památník, který má vytesáno i jméno Pavla Tofla a v jeho horní části čteme nápis " My mrtví voláme, nezapomeňte!".

OSKAR WANKE

1914-2000, janovický fotograf, který zachytil objektivem svého přístroje nejen mnohé události a dění v Janovicích po r. 1945, ale i krásy místní přírody. Jeho fotografie zdobí kroniky zájmových organizací v obci, a lze se s nimi setkat prakticky na každém kroku. Patřil také ke členům myslivecké společnosti. Civilním povoláním byl řidič ČSAD, patřil k zakladatelům první provozovny ČSAD ve Frýdlantě n. O. Ve svém volném čase také dlouhodobě působil jako harmonikář hudební skupiny Vesmír, byl zástupce vedoucího dechového souboru Ondráš a členem dechového souboru záv. klubu Norma ve Frýdlantě n. O.